PRESS | Když jsou lidé z vosku
16. Říjen 2017

Sochy jako živé, jen promluvit! Tak se dá jednoduše popsat umělecký směr zvaný hyperrealismus. Veřejnost tato díla zná z muzeí voskových figurín, zejména díky oblibě selfíček s celebritami, která následně obletí celý svět. Však kde jinde na jednom místě se najednou vyfotíte se světovými sportovci, politiky, herci či zpěváky. Jen málokdo ale tuší, že za mnoha voskovými figurínami stojí výtvarník, který má velmi blízko k Česku a osobně bral míry na sochu například Václavu Havlovi, najdete ji v našem Grévinu. „V Česku jsem byl několikrát, a mám Čechy rád,“ říká Claus Velte, jeden z klíčových sochařů ateliérů Muzea Grévin.

 

Muzeum voskových figurín je lákadlo hlavně pro děti a mladé lidi. Je to i váš případ?

Jako malý jsem v muzeu voskových figurín nikdy nebyl, ale navštívil jsem jedno muzeum voskových figurín, když mi bylo asi čtrnáct let, bylo to během jazykového pobytu v Anglii. Velmi na mě zapůsobila komplexnost a propracovanost této techniky, její vyústění v dílo a tak jsem fotil spoustu fotek, které jsem si pak vyvolával doma v černé místnosti.

K Muzeu Grévin jsem se dostal až později, během studií v Paříži jsem si jeden den řekl, že se porozhlédnu po nějaké práci. Během procházky městem jsem šel kolem Grévinu a vzpomněl jsem si na tu mou návštěvu muzea voskových figurín v Anglii. Řekl jsem si, že v takových ateliérech muzea bude určitě co dělat. Tak jsem se přihlásil a začal pracovat nejprve v dílně na formy. K sochám jsem se dostal následně, bylo to velmi rychlé. Moje první práce v muzeu byla půlka koně připojeného k zrcadlu.
V tu dobu v muzeu už pracoval kolega Eric St Chaffray, jeden z hlavních sochařů ateliérů tohoto muzea, se kterým jsem později spolupracoval na jiných projektech. My dva jsme vlastně takoví místní doyens, děláme pro muzeum už více než 30 let.,

 

Pro muzeum voskových figurín v Grévin Praha jste vytvořil například sochu Václava Havla. Jak vzpomínáte na tu práci?

Vzpomínám moc rád, mám jednu takovou příhodu k mému setkání s Václavem Havlem.
Počátkem 90. let jsem v Paříži navrhl, že vytvořím sochu Václava Havla. V té době Václav Havel ještě ve Francii nebyl moc známý, ale já už jsem byl jeho velký obdivovatel. Tak jsem se s ním pokusil setkat. K setkání jsem využil osobní cesty do Prahy, když jsem doprovázel svého otce na kongres v Polsku. Ohlásil jsem se jen tak bez domluvené schůzky v recepci na Pražském hradě a zeptal jsem se, zda by byla možnost setkat se s prezidentem. A jaké to bylo pro mě milé překvapení, když on přijal mou žádost, a já dostal termín schůzky za deset dní. Po návratu do Paříže jsem sedl s přítelem fotografem do letadla a letěli jsme zpět do Čech na schůzku do Prahy. Prezident Havel mě přijal ve své kanceláři na seanci focení, při té příležitosti jsem si hned vzal jeho míry na sochu. Byla to pro mě velká čest. Byl velmi pobaven mým nápadem, byl velmi skromný a přátelský. Bohužel fotografie z této příjemné schůzky se v průběhu let ztratily s výjimkou jedné, ale nechal jsem si sádrový odlitek jeho busty.
Když nám v Paříži s odstupem několika let oznámili projekt na vytvoření muzea Grévin v Praze, požádal jsem, zda bych mohl vytvořit jeho sochu s využitím mé sochy, kterou jsem udělal před 25 lety. Byla to moje první významná osobnost, kterou jsem ztvárnil, a zároveň jedna z mých nejlepších vzpomínek!

 

A co setkání s Milošem Formanem, toho jste taky vytvořil…

S Milošem Formanem, jsem se setkal v roce 2013 v New Yorku v jeho bytě s výhledem na Central Park. Přivítal nás sám. Seděl u kancelářského stolu s velkým doutníkem v ruce a celá místnost byla plná kouře. Ze setkání jsem byl velmi nervózní, protože obvykle jsou tyto schůzky více pod dohledem a připravené, ale tady jsme museli improvizovat. Byl velmi zaujat každou věcí, kterou jsme po něm chtěli, ale postupoval přesně podle našich pokynů velmi trpělivě navzdory svému vysokému věku a s obtížemi vydržel stát delší dobu na nohou, když jsem musel pracovat a bral jsem si míry. Právě tuto jeho laskavost a mírnost jsem se snažil ztvárnit v jeho soše pro pražské muzeum. Moje zkušenost je taková, že ti největší lidé jsou vždy nejpokornější.

 

Jak dlouho trvá práce na jedené soše?

Na vytvoření jedné sochy počítáme lhůtu šesti měsíců, abychom byli v klidu a dosáhli co nejlepšího výsledku. Ta doba se počítá ode dne první schůzky s osobností, až po její umístění v muzeu. Samotnou sochu tvořím tak dva tři měsíce. Je ale pravda, že nikdy nepracuji osm hodin nepřetržitě na jedné soše. Často pracuji na dvou osobnostech najednou, nebo na nějakém paralelním projektu, často osobním. Muzeum určí sochaře jako vedoucího díla pro danou osobnost a ten pak sleduje její výrobu od začátku do konce, koordinuje nejen vznik sochy, ale i práci vizážisty a vlásenkářů. Na práci se podílejí i kosmetičky, které určují odstín pleti, krejčí a dentisté, kteří vyrábějí zuby a další lidé, například ti co vytvářejí oční protézy. Jde o komplexní dílo.

 

Která fáze vzniku sochy je nejnáročnější?

Obtížné je ztvárnění očí a pohledu osobnosti, protože to je část podstatného výrazu sochy a celkového dojmu, která je potřebná k tomu, aby byla tvář osobnosti jako živá, aby působila přirozeně. Očima je návštěvník a divák přitahován, oči jsou prvek komunikace. To je ještě důležitější faktor než požadovaná podoba.

 

Jak se k nápadu vzniku sochy staví žijící osobnosti?

Jsou lidé, kteří jsou víceméně v pohodě a s myšlenkou, že budou mít svého dvojníka z vosku, nemají problém a jsou ve svém přístupu neutrální.
Stává se ale i to, že sochař narazí na odpor, nebo naopak na neúměrné nadšení. To obojí může ovlivnit práci sochaře. V každém případě je vždy velmi důležitá první schůzka, první setkání. A důležitá je samozřejmě i schůzka poslední, před odhalením sochy. Když je to možné, děláme i tuto schůzku s osobností, pro finalizaci vzhledu voskové figuríny. Je to dobré pro obě strany.

 

Když ztvárňujete osobnost, sbíráte informace o jejím životě, nebo vám prostě stačí pracovat na základě fotografií?

Je užitečné dozvědět se vše možné o osobnost, získat hodně informací. Čerpat je možné z filmů, knih a podobně. Získané informace pomáhají osobnost lépe pojmout. I tak je ale každá práce takové objevování osobního života.
U historické postavy, u osobnosti, která už nežije, se zpracování se liší v závislosti na tom, jak osobnost vnímají lidé, jaká o ni panuje obecná představa, což je také velmi subjektivní záležitost. Někdy je z čeho čerpat, když existují dobové fotografie, jako například u Kafky, je to snazší. Jinak se k tvorbě přistupuje v případě, že fotografie nejsou, jako tomu bylo třeba u Marie Terezie Rakouské. V tomto případě jsme měli k dispozici jen jeden referenční obraz a z toho jsme museli vyjít. Tady přistupuji k sochařství méně hyperrealisticky a zůstávám spíš ve stylovém období daného obrazu nebo fotografie.

 

Kromě muzea máte i svůj vlastní ateliér v Paříži? Na čem v něm pracujete?

Mám ateliér v Paříži ve 13 okrsku ve velkém domě, kde se soustředí dílny spousty

dalších umělců, má tu ateliér také můj kolega Eric Saint Chaffray. Byl to bývalý sklad mraženého zboží, které bylo přepravováno vlaky do tehdejšího velkého trhu na Les Halles. Tento trh zmizel někdy v 70. letech. 
Ale místu se pořád říká "Ledničky".
V ateliéru zpracovávám sochy a věnuji se i dalším soukromým projektům a zakázkám. Můj svět osobní tvorby je také spojen s tvorbou figurín, ale hyperrealismu z vosku se zde nevěnuji, nebo opravdu velmi výjimečně. Potřebuji totiž nějakou protiváhu, abych se uvolnil a odreagoval. Snažím se jít k základu modelace. V mém přístupu k osobní tvorbě se snažím syntetizovat mou zkušenost z muzea jinak. Hodně zpracovávám ženský akt, občas podle živých modelů. Také dělám portrét, ale ve formě reliéfu. Účastním se výstav, a právě jednu chystám,na ní bude vystavena má reliéfní tvorba.

 

Máte nějaký svůj pracovní sen?

A můj soukromý plán je udělat sochu mexické malířky Fridy Kahlo ve vysokém reliéfu. Doufám, že se do práce pustím co nejdřív, chci začít hned,  jakmile budu mít čas ... 

 

převzato z TÉMA 22.9.2017